top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
JAN JELEN
NAPSALI O MÉM DÍLE / ABOUT MY WORKS
PhDr Jan Rous : "Sklodola" Ateliér 21 / 15.10. 1992 , str.8, odst.3.
Jelenovy skleněné objekty poznamenávají svůj prostor jako posvátný : ať už má sakrální či rituální podobu, nebo v malbě na skle obecně lidsky příběhovou.
Dorothee Baer-Bogenschütz : "Vyhrazeno pro umění" - Frankfurter Rundschau 29.12.1992 odst.5
Jan Jelen, rovněž absolvent pražské akademie představuje svoji "Velkou oběť", kde na černém kovovém rámu visí modrá skleněná postava, jakožto ukřižovaný - dílo, které se nabízí jako citlivá křesťanská plastika.
Arianna Giachi : "Sklářské umění a čtvrtá dimenze života" - Frank. Allgemeine Zeitung 9.1.1993 odst.4
Jan Jelen započal svá studia na jedné ze sklářských odborných škol existujících od habsburských dob
v Kamenickém Šenově. Jeho utavený krucifix v kovovém rámu tvaru kříže možná někoho irituje. Tento mladý muž je fascinován náboženským tématem, na jeho zajímavě barevně pomalovaných vázách se hravým způsobem znovu objevuje symbol kříže.
Mgr. Gabriel Waage : úvodní slovo výstavy "Na válečné stezce" 16.10.1997 - Galerie bydlení -Tekton - Praha
S básnickou jasnozřivostí se dostáváme do idiánského světa, kde není mnoho slov, kde však každé vyřčené slovo má velkou váhu a závaznost, do světa plného tajemných symbolů a zkratek, do světa, který pro Evropana je vzdálený jak časově, tak místně, do světa, který je zahalen mnoha mýty. A dnes máme to štěstí na chvíli tento svět navštívit, neboť prezentované obrazy, grafické listy i sklo jsou prodchnuty idiánskými motivy.
Tato indiánská tématika však v podání Honzy Jelena není pojata nijak obvyklým způsobem, tedy výpravně s notnou dávkou patetického humoru Karla Maye. Zájem o indiánské prostředí také není dán ani nekritickým obdivem k indiánské rase, ani snahou lacině navodit pocit exotiky a vzdálené esoterní tajemnosti, nýbrž touhou nalézt jednotný a srozumitelný komunikační kanál, ucelené prostředí, kde by vynikla naléhavost výpovědi. Tato naléhavost je vedle výběru témat (Na válečné stezce, Velký lov, Indiánská matka či Vítr smrti......) dána zvláště výtvarným pojetím, které se skládá ze dvou vzájemně se doplňujících plánů.
V prvním plánu se odehrává řada příběhů, které zdá se mají společného jmenovatele - stálé střídání života smrti. Velmi vážné příběhy, které se před námi odehrávají, jsou zobrazeny souborem jednoduchých symbolů. A právě díky jednoduchosti je ona tématická vážnost výrazně zesílena. Výjevy nejsou zabarveny žádným aktuálním přídechem, který by jasnost a závažnost témat nějakým způsobem zatemňoval.Soubor obrazů a grafik je tak stažen do nevelkého valérového spektra základních symbolických barev - červené, modré, černé a bílé. Barevná střídmost zesiluje vážnost mezních témat.
Ve druhém plánu se na obrazech objevuje soubor dokonale přesných a precizně zpracovaných předměrů, které se k danému výjevu bezprostředně vztahují. Reálné předměty indiánského světa příběh doplňují, blíže jej označují a dokumentují. Jsme tu svědky na jedné straně zesílení autenticity příběhu, na straně druhé zas tyto pásy plné dokonalých předmětů tvoří dekorativní rámec celému výjevu.
Znak vystupuje ještě zřetelněji v grafických listech, které v ko-mornějším prostředí dokreslují autorův myšlenkový svět. trojice indiánských tanců je totiž doprovázena znaky, které jasně ukazují význam a podstatu posvátných tanců.
Přehlédneme-li soubor obrazů a grafik s indiánskými motivy jaksi vcelku, uvidíme zřetelně, jak jsou jednotlivé výjevy složeny jako diskuze mezi znakem a symbolem. Symbol, jenž v určitém světle danou událost zastupuje
a znak, který tento děj zcela autenticky a s neotřesitelnou pravdivostí označuje.
Zde můžeme hledat paralelu se soudobým světem, který je doslova přetížen jednotlivými znaky či symboly. Abychom tak složitému světu mohli porozumět, je třeba nejdříve nalézt v něm základní kameny, které mají zásadní význam pro život člověka, Naznačení a vyjasnění si těchto otázek je určující pro pochopení světa kolem nás. Honza Jelen tyto zásadní otázky ve svém díle naznačuje a tím přesahuje indiánské prostředí. Tím se prostor indiánského světa otevírá a nabízí každému pozornému a citlivému divákovi možnost vlastní introspekce. Domnívám se, že toto je jeden z nejvýznamějších bodů autorova díla. Celý cyklus nám totiž nabízí dnes tak vzácný nikým a ničím nerušený dialog nad tématy, nad kterými je čas od času nutné se zastavit a zamyslet. Díky svému prostředí nás obrazy přivádějí do světa, kde nevládne čas a díky svému minimálnímu výtvarnému jazyku pak cítíme sílu hlasu tohoto světa.
Skleněné plastiky nám ukazují rozmanitost výtvarného jazyka Honzy Jelena. I zde se setkáváme s konfrontací dvou plánů, které jsou zvláště u trojice plastik nazvaných Sedící, Ležící a Stavitelé chrámů zřetelně odlišeny rozličným materiálem. Vztah tvrdého pevného a neoblomného kamene se sklem, které je v lidském podvědomí spíše symbolem křehkosti a exkluzívnosti je vzhledem k poloze kamene mimořádně poutavý.
Myslím, že prezentovaná díla u vědomí rozmanitého výtvarného jazyka ukazují autorův ucelený myšlenkový svět a intenzivní snahu dobrat se určitých a jasných stanovisek.
Antonín Langhamer : úvodní slovo výstavy "Do věčných lovišť" 11.7.1998 Galerie Půda - Lomnice nad Popelkou zkrácená verze vyšla v časopisu Ateliér 19 / 24.9. 1998
Obrazy Jana Jelena z cyklu "Do věčných lovišť" přímo vybízejí k přečtení, nebo alespoň pozornějšímu prolistování odborných publikací o severoamerických Indiánech a k získání alespoň základních znalostí o jejich mýtech, bájných stvořeních a posvátných zvířatech, slavnostech a rituálech, významových symbolech a znacích, protože z nich jsou stvořeny. Ale dopustili bychom se neodpustitelného omylu, kdybychom se na ně dívali jen
z tohoto zorného úhlu a byť jen na okamžik připustili, že nejsou díly našeho současníka, umělce, který žije přítomností, kterému jde především a odvažuji se tvrdit, že jedině, o vytvoření obrazu, grafického listu nebo skleněné sochy, o přesvědčivou autorskou výpověď o svém vztahu ke světu a samozřejmě také k umění. Tyto obrazy nejsou dílem etnografa. Narodil se v Mladé Boleslavi ( 1962 ), dva roky se učil malířem skla na novobor-
ském sklářském učilišti a potom čtyři roky rytcem na kamenicko-šenovské Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské. V polovině osmdesátých let byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do speciálního sklářského ateliéru profesora Libenského. Čeští skláři patří od začátku šedesátých let k nemnoha našim umělcům, kteří podněty ze světa nejen přebírají a v domácím prostředí více či méně šťastně dále rozvíjejí, ale autorskou sklářskou tvorbou působí na světovou kulturu. Včas pochopili, že pokud své postavení chtějí obhájit, nestačí, aby se zajímali jen o to "své" sklo. A tak byl sklářský ateliér na UMPRUM již za Libenského přístupný všem směrům a technikám a někdy se v něm víc malovalo, než navrhovalo sklo. U něho pobyl, žel již jen krátce, také Jan Jelen. Potom studoval u J. Svobody a končil u V. Kopeckého.
Jeho současná tvorba je ovlivněna zájmem o indiánské znaky
a symboly, ale vyjadřování pomocí symbolů, mu bylo vlastní již i dříve, jak naznačují první malované vázy a tavené plastiky (Oči I a II, 1990 a 1992 ) a víc než pravděpodobné je, že tomu tak bude i v budoucnosti přesto, že dříve nebo později nahradí indiánské symboly jinými. V Lomnici nad Popelkou vystavené obrazy z let 1996-1998 jsou až na dva - "A můj kůň zemřel" (1996), poslední z předcházejícího cyklu "Na válečné stezce" a "Hvězdnou mapu" (1998), závěrečný obraz nového cyklu, rozděleny horizontálně do dvou prostředí, z nichž v jednom, zpravidla v tom horním, jsou umístěny dominantní, zpravidla reliéfně pojednané reálné prvky, kultovní předměty - kůže bizona, dýmka - kalumet, náčelníkův náhrdelník z medvědích drápů, bederní rouška tanečníka
se symboly duhy, žabích stop a blesku, želvovinové chřestítko, ošatka
s lasičkou a chřestýšem, kruhová lastura s bájným stvořením - Uktena, luky a šípy, orlí pera, válečné hole, provedené tak, že by při pohledu na ně pravděpodobně zajásal i etnograf, ale možná také ne, proto-že, když jejich předlohy porovnáme s tím, co z nich Jan Jelen vytvořil, neujde nám, že byly jen východisky, prostředky k vyjádření
vlastních představ, vítanými záminkami l namodelování a namalování neobyčejných obrazců, jejichž smysl již je ale třeba hledat jinde, protože, jak sám říká, o ty Indiány mu, při vší úctě k nim a k jejich kultuře, až zas tak moc nejde... Do druhého, zpravidla spodního - doplňujícího pásu, umístil indiánské a vlastní symboly. Téměř na každém obraze se tak objevily tři základní stavební prvky, ale ani toto jen zdánlivě předem dané kompoziční schéma, nebylo nedotknutelné a jeho porušování bylo součástí tvůrčího procesu. Obrazy namaloval akrylovými barvami, postupně nanášenými v šesti, sedmi i osmi vrstvách, jindy nanášenými a smývanými až do žádoucích barevných valérů. Pomocí barevných lazur vytvořil na promalované ploše barevné a světelné efekty ne nepodobné těm, jakých docílil i na skle. Opakovaně se k nim vracel a doslova si s nimi pohrával, protože to i zvolená technologie vyžadovala. Nespěchal, s časem nesoupeřil a mimo jiné i tím se jim snažil dodat trvalou platnost. Na výstavě doplnil dvanáct rozměrných obrazů dvěma cykly grafických listů - linorytů, s příbuznou tematikou, provedenými soutiskem sedmi až deseti barev.
Arnošt Tabášek : k výstavě "Opět na válečné stezce" K Café - Praha, Blesk 28 . 7. 2000, str.3, odst.4.
Jan Jelen se zabýval i malířstvím. Během uplynulých let v jeho ateliéru vznikly tři rozsáhlé cykly obrazů, věnované indiánské kultuře a indiánským mýtům. Jeho svérázná mnohovýznamová plátna v tlumených teplých barvách na první pohled divákovi nevnucují svůj hlubší smysl. Mohou fungovat sama o sobě jako výtvarné symboly,
u kterých je příjemné jen tak posedět a přemýšlet. Také proto výstava "Opět na válečné stezce" dobře zapadá do vzdušného prosvětleného interiéru malé kavárny. Vystavená plátna navíc navzdory názvům jako Hvězdná mapa, Dýmka míru, Prérie, Údolí hořkosti a tmy, Velký lov či Matka, působí klidně vane z nich mír a pohoda.
Doc.Mgr. Libuše Heczková Ph.D : úvodní slovo výstavy "Do věčných lovišť a ještě dál" 2.5.2001 - Obecní Galerie Beseda - Praha
Již několik let žiji, dá se říci, vedle těchto objektů a trochu i s nimi - a vždy mi samy naznačovaly, že vlastně nejsou jen objekty. Spíše než k dívání totiž vybízely k pobývání s nimi, k nesoustředěně soustředěnému naslouchání, dotýkání. Zdá se to být protimluv - obraz a vnímaný jinými smysly než je oko, nesoustředěná pozornost - možná by se chtělo říci kontemplace, kdybychom toto slovo neužívali jako slovo přioděné módními, ale poněkud konfekčními výrazovými asociacemi. Ve slově samém dřímá původní latinský význam - rozjímání, pozorování, ale také uvažování i přezírání. Latinský kořen slova odkazuje ke slovu templum - zvláštnímu prostoru, věšteckému místu, chrámu, řečništi a také útočišti, azylu, či prostě jen příbytku.... A v něm s námi
bytují objekty Jana Jelena. Kdysi mne zaujala plastika, jež je jakoby zhmotněním právě se před námi probouzejícího slova kontemplace : Stavitelé chrámů. Čtyři skleněné bytosti v křehkosti svého bílého přísvitu nesou žulovou tíhu kvádru budoucího chrámu...nemusíme být ani velkými znalci českého umění, aby v nás název této plastiky vyvolal asociaci na vypjaté metafyzické verše stavitelů chrámů Otokara Březiny vizualizované ve vzpínajících se postavách sochaře Františka Bílka...:"Mezi nimi šli stavitelé chrámů / Jistotu cesty vnitřní radost, nepohnutá bílá a silná jak slunce / jež třeba neviditelné uprostřed bouře a noci / dle věčného zákona vládne zemí.../...tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí, rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země." Tolik Otokar Březina.
Ale Jelenovi stavitelé chrámů, prosebníci, lovci,myslící a živí či mrtví na rozdíl od Březinových netrpí tajemnou vinou stvoření, nejsou zbaveni sladkosti země a jejich horká touha patří zemi, se kterou jsou mocně svázáni. Jejich chrámem je celý prostor každodenního cyklického života. Spiritualitu země a posvátnost člověku nejbližších předmětů a běžných činností si Jan Jelen bere ze silného "indiánského" inspiračního zdroje. Mísí se v něm dobrodružný svět mayovek s autentickou indiánskou kulturou, poznávanou v knihách a muzeích. Indiánské předměty na plátnech však jen naznačují své původní užívání v severoamerických indiánských kulturách, ornamenty a piktogramy obrazů jsou spíše vzpomín-
kami na záhadné staré piktografy dochované v horách a polopouštích amerického jihozápadu, o jejichž významech víme jen velmi málo. Tvary skleněných figur jsou jen jakýmisi indiánskými signály přes velké časové
i zeměpisné vzdálenosti. Původní konkrétní symbolika se prosycuje evropskou výtvarnou tradicí a současným žitým světem a jeho myšlenkovými proudy. Na jedné straně tvarovým zjednodušováním, geometrií ploch, barevností a zdůrazňováním materiálu, na straně druhé detailním připomínáním "reálného" vzhledu předmětů. Tímto se v obrazech i plastikách zmnožuje význam symbolů, jejich působení se zesiluje. Koneckonců sám název výstavy Do věčných lovišť a ještě dál... je výstižnou metaforou pro toto podpovrchové dění v dílech, jež se zdají být statické klidné a přitom jsou taveninami plnými bublin, štěrbin, zlomů.
Jelenovy plastiky i velké akryly nejsou formálními ani významovými provokacemi, performacemi jediného sebeprosazujícího se tvůrčího gesta, jsou vlastně ( pro tuto metaforu si vypůjčím název jednoho z Jelenových obrazů) - típím, prostorem štěstí chrámem domova, jehož přirozeným obyvatelem může být i divák. Dalo by se spíše říci, že jsou výrazem neexpazivního rozumění světu. Je to umění zvláštního přívětivého povrchu, jež místo konqiskadorského válčení s jiným nabízí otevřenost různým cizím i blízkým kulturám, které se různě vrství, prolamují, prostupují. Také se v této otevřené náruči stávají intimnější, vlastní nepřekrývá jiné, ale naopak je znásobuje. Takto nás Jan Jelen vede k původní harmonii světa, kterou nenalezneme v nějaké ideální jednotě, ale ve své stále dýchající a pohyblivé mnohosti. Jedině tak může být neredukovatelně jednotná, barevná, nepolapitelná a živá.
Obrazy jsou jako palimpsety, barvy se vrství, překrývají a znovu odhalují, a tak si podržují plnost a unikavost. Barvě napomáhá i rezignace na perspektivu. V cyklu menších kruhových obrazů Jan Jelen dociluje kontemplativního neklidu obměňováním základního kruhového symbolu celistvosti kosmu. Kruhy se v obrazech zanořují pod alabastrový příkrov barvy. Podobně působí matné sklo plastik. Vypovídá o světě vepsané
v kamenech země, vypovídá o skrytém "řádu věcí".
Jáchym Topol český básníka prozaik, jehož s Janem Jelenem na dálku spojuje blízký vztah k indiánským kulturám do svého výboru z textů severoamerických indiánů zařadil báseň Zpěv Hvězd. Jako každá dobrá báseň má tolik možných interpretací kolik je hvězd nad našimi a indiánskými hlavami.
A dílo Jana Jelena nám třeba bude příbytkem, kde zaslechneme zpěv hvězd a ucítíme otevřené nebe.
ZPĚV HVĚZD
Jsme hvězdy, které zpívají,
Zpíváme svým světlem ;
Jsme ptáci ohně,
Letíme nebem
Naším světlem je hlas ;
Děláme cestu duchům,
Duchům, aby po ní šli,
Mezi námi jsou tři lovci,
Štvou medvěda ;
Nikdy nebyl čas,
Aby nelovili.
Pod námi jsou hory,
Hledíme na ně.
Toto je zpěv hvězd.
bottom of page